Spánek našich předků

Již několik let se potýkám s nočním buzením. Večer unavená padnu do postele a zhruba za dvě hodiny jsem vzhůru, čilá jako rybka. Domnívala jsem se, že je to jeden z posledních abstinenčních příznaků, po té co jsem zahodila před devíti lety cigarety. Nedávno jsem si přečetla článek o dvoufázovém spánku a zdá se být vše jinak. Velmi mě zaujal a inspiroval k hledání podrobností.

V roce 1990 provedl psychiatr Thomas Wehr experiment, ve kterém zavíral skupinu lidí každý den na 14 hodin do tmavé místnosti po dobu jednoho měsíce. Nějaký čas trvalo, než se spánek ustálil, nicméně ve čtvrtém týdnu již byl zcela jasný vzorec spánku. Lidé usínali na 4 hodiny, poté byli dvě hodiny vzhůru a znovu usnuli na zhruba 4 hodiny.

V roce 2001 vyšla seminární práce amerického historika Rogera Ekircha, který provedl šestnáctiletý pečlivý výzkum, ve kterém potvrdil, že naši předci měli dvoufázový spánek. V roce 2005 vydal knihu „At Day’s Close: Night in Times Past.“ ve které svá tvrzení opřel o velké množství různých pramenů. V publikaci zmiňuje více než 500 odkazů, které pocházejí z historických deníků, soudních záznamů, zdravotních knih i krásné literatury. Stejně jako Thomas Wehr popisuje Roger Ekirch spánek, který začal 2 hodiny po setmění, potom probuzení zhruba na dvě hodiny a následuje druhá fáze spánku.

Během doby probuzení mezi spánkem, byli lidé vcelku aktivní. Často vstali, došli si na toaletu, zakouřili si, popovídali či navštívili sousedy. V těchto dvou hodinách se také modlili, což dokládá bezpočet modlitebních manuálů z konce 15. století, kde byly speciální modlitby pro hodiny mezi spánkem. Francouzská lékařská příručka ze šestnáctého století radí párům využít čas mezi spánky k početí dítěte.

V průběhu druhé poloviny 17. století zmizely dle Rogera Ekircha odkazy na dvoufázový spánek našich předků a od roku 1920 tato myšlenka zmizela zcela. Je to přisuzováno vynálezu a rozšíření elektřiny v našich domácnostech. Tak vlastně elektřina přispěla k tomu, že jsme se o spánek začali ochuzovat a dobu strávenou v posteli zkracovat.

Spánkové návyky se postupně měnily a to nejdříve u horní třídy žijící ve městech západní Evropy. V následujících dvou stech letech zasáhla spánková změna celou západní společnost. S rozvojem elektrifikace začal rozmach kaváren a restaurací. Žít v noci se stalo módním trendem a spaní začalo být považováno za ztrátu času. Dokonce šlo vše tak daleko, že zdravotníci vyzývali rodiče, aby své děti naučili spát na dvě fáze. Druhý spánek se začal považovat za nestřídmost.

V dnešní době je běžnou normou osmihodinový spánek.  Roger Ekirch si ovšem myslí, že právě vynecháním fází spánku si způsobujeme problémy. Dle něj je hluboko v lidském organizmu zakořeněna preference pro dvoufázový spánek, což také potvrzují pokusy Thomase Wehra. Porucha spánku, kdy se člověk uprostřed noci probudí a nemůže zabrat, může mít kořeny právě zde.

Většina lékařů názor na nepřirozenost osmihodinového spánku odmítá. Jiného názoru je ale psycholog Greeg Jacobs, který říká, že po většinu lidského vývoje jsme spali určitým způsobem a probudit se uprostřed noci je součástí normální lidské psychologie. Podle něj může bdělá přestávka uprostřed spánku hrát významnou roli, pokud jde o kapacitu organizmu regulovat přirozeně stres.

Tak tedy, až se příště probudím uprostřed noci, přečtu si něco hezkého a zůstanu zcela v klidu. To si jen mé geny vzpomínají na naše předky a jejich moudrost i ve věcech spánku.