Výskyt celiakie je na vzestupu a nadměrné používání antibiotik v rámci celé populace může hrát klíčovou roli spouštěče tohoto onemocnění.
Nelze popřít, že prevalence celiakie je nyní vyšší než kdy v minulosti. V USA se za posledních několik desetiletí míra výskytu této nemoci zvýšila přinejmenším pětkrát a ve Finsku se prevalence zdvojnásobila. (1, 2, 3) Za posledních 20 let se také zčtyřnásobila incidence celiakie ve Spojeném království a ztrojnásobila v Nizozemsku. Incidence celiakie u dětí ve Skotsku se zvýšila 6,4krát. (4, 5, 6)
Každý se tedy přirozeně ptá: Proč? Víme, že celiakie má významnou genetickou složku (a naše schopnost nemoc odhalit se nesmírně zlepšila), ale k nárůstu jejího výskytu došlo příliš rychle na to, aby se dal vysvětlit genetickou změnou v populaci.
Kromě toho jsou geny způsobující predispozici k celiakii v populaci vlastně poměrně běžné, avšak jen velmi malé procento jejich nositelů skutečně onemocní. Jinými slovy lze říct, že genetika je zřejmě nezbytnou – ale ne dostačující – podmínkou vzniku celiakie.
V našem prostředí evidentně došlo k nějaké změně, kvůli níž celiakie propuká u většího procenta z těch, kteří jsou k ní geneticky náchylní. Pravděpodobně se na tom podílí více faktorů, ale důkazy naznačují, že jedním z významných faktorů je střevní mikrobiota. A k narušení střevní mikrobioty ve velké míře přispívá nadměrné užívání antibiotik.
Antibiotika mohou drasticky změnit mikrobiom ve střevech. I jediná léčba antibiotiky dokáže snížit množství a diverzitu střevní mikrobioty. A v mnoha případech se ztracená diverzita nikdy úplně neobnoví.
Nerovnováha typů bakterií osidlujících střeva může způsobit vážné problémy, i když se u člověka neprojeví zjevná infekce – například bakterií C. difficile – kterou lze klinicky diagnostikovat. Chceme-li ale porozumět tomu, jak může střevní dysbióza navozená antibiotiky vyvolat celiakii u geneticky náchylných jedinců, je třeba nejprve porozumět některým základním mechanismům celiakie.
Biologické mechanismy celiakie jsou složité a zatím jim úplně nerozumíme. Obecně jde ale o to, že lepek (gluten) – skupina bílkovin obsažená v pšenici, žitu a ječmeni – spustí autoimunitní reakci, která vede k vážnému poškození epiteliální výstelky střev.
Dvěma hlavními složkami lepku jsou gliadiny a gluteniny, přičemž hlavním spouštěčem celiakie jsou gliadiny. Pro organismus je velmi obtížné tyto bílkoviny bezezbytku strávit. U většiny lidí to ale nepředstavuje problém. U lidí trpících celiakií jsou však tyto velké nestrávené fragmenty bílkovin zachyceny určitými buňkami (označovanými jako „antigen prezentující buňky“), které je prezentují T-lymfocytům. To pak vyvolá imunitní reakci. (7, 8)
Z hlediska vzniku celiakie je důležitý také enzym nazvaný tkáňová transglutamináza (TG2). Důvodem je skutečnost, že antigen prezentující buňky na sebe váží jen některé typy bílkovin a normální fragmenty gliadinu k těmto typům obvykle nepatří. (9) Naproti tomu enzym TG2 na sebe gliadin váže snadno a navíc jej modifikuje tak, že se stává mnohem atraktivnějším pro antigen prezentující buňky. Tím se velmi výrazně zvyšuje pravděpodobnost imunitní odpovědi.
Tělo v takovém případě začne vytvářet protilátky proti gliadinu. Ale protože je gliadin obvykle vázán na TG2, vytváří také protilátky proti TG2, tedy svému vlastnímu enzymu. Právě kvůli tomuto napadení vlastního těla se celiakie zařazuje mezi „autoimunitní“ nemoci.
U zdravých lidí se TG2 podílí na opravě tkání i na dalších procesech, jako je regulace buněčné smrti. Tento enzym není „určen“ k interakci s lepkem. (Zajímavé je, že TG2 hraje roli také u jiných onemocnění, například Parkinsonovy a Huntingtonovy choroby, kde modifikuje bílkoviny, které by modifikovat neměl.) (10)
Zdá se, že většina TG2 je buď bezpečně uložena uvnitř buněk, nebo je za normálních podmínek neaktivní a aktivuje se pouze v případě poranění tkáně, bakteriální nebo virové infekce či jiného zdroje zánětu. (11, 12) To nasvědčuje tomu, že pro vznik celiakie může být ve skutečnosti nezbytné poškození tkáně nebo zánět ve střevu (a následná up regulace enzymu TG2).
Bez podstatné aktivity enzymu TG2 je totiž nepravděpodobné, že by na sebe antigen prezentující buňky navázaly a prezentovaly dost fragmentů lepku na to, aby vyvolaly výraznou imunitní odpověď. Bakteriální nebo virová infekce však může způsobit zánět a poškození tkáně, které aktivují TG2 a tím spustí kaskádu dějů vedoucích v konečném důsledku k celiakii.
Dalším faktorem, který je třeba zohlednit, je umístění tkáňové transglutaminázy. Téměř veškerý enzym TG2 se nachází v subepiteliální oblasti střeva, tedy na místě, na které by lepek neměl mít přístup. To znamená, že aby mohly lepkové bílkoviny významně interagovat s enzymem TG2, musí být nějakým způsobem oslabena střevní bariéra. (13)
To je v souladu s dřívější prací výzkumníků, jako je Alessio Fasano, kteří formulovali hypotézu, že autoimunitní onemocnění jako celiakie se mohou rozvinout pouze u lidí se zvýšenou střevní propustností. Pokud je střevní bariéra neporušená, imunitní systém antigeny nikdy „neuvidí“, a tedy nezahájí imunitní odpověď.
Významným rizikovým faktorem zvýšené propustnosti střev je ovšem střevní dysbióza nebo infekce. Složky bakterií, jako jsou lipopolysacharidy, mohou vyvolat zánět a zvýšit propustnost střev, což lepku umožní, aby se dostal do subepiteliální oblasti střeva, kde může být modifikován enzymem TG2 a spustit celiakii. (14)
Zatím jsme se zabývali dysbiózou jen v obecném slova smyslu. Existují ale důkazy o tom, že spustit celiakii mohou i konkrétní druhy mikrobů. V rámci nedávné studie bylo zjištěno, že ke vzniku celiakie může přispět přemnožení kvasinek Candida albicans. Užívání antibiotik je přitom bohužel významným rizikovým faktorem kandidové infekce. (15)
Kvasinky Candida jsou normální součástí střevního mikrobiomu zdravých lidí. Problémy však mohou nastat, pokud se v poměru k ostatním organismům obývajícím střeva příliš rozmnoží. Nezapomněli jste, že tkáňová transglutamináza (TG2) na sebe snadno váže gliadin? Ukazuje se totiž, že kvasinky Candida produkují protein Hwp1, který na sebe TG2 váže také. To může vést k aktivaci imunitního systému a zkřížené reakci s lepkem.
Zmíněná studie zjistila, že u lidí netrpících celiakií, kteří mají kandidovou infekci, se vytvářejí nejen očekávané protilátky proti Hwp1, ale také protilátky proti gliadinu. Podobně se protilátky proti oběma bílkovinám vytvářejí i u těch, kteří celiakií trpí. To znamená, že u člověka, kteří celiakii nemá, ale je k ní geneticky náchylný, by tato nemoc teoreticky mohla propuknout v reakci na kandidovou infekci.
Viděli jsme tedy, že existuje několik způsobů, jak mohou nadměrné užívání antibiotik a následná střevní dysbióza nebo infekce vést ke vzniku celiakie. Jak jsem již uvedl, antibiotika mohou zachránit život a v některých situacích jsou nezbytná. To ale neznamená, že jsou bez následků.
Je čím dál jasnější, jak nesmírně důležité je používat antibiotika odpovědně – ať to znamená nepoužít je vůbec, nebo náležitě ozdravovat střeva během léčby a po léčbě v případech, kdy se nasazení antibiotik považuje za nevyhnutelné.
Teď bych se rád něco dozvěděl od vás. Jestliže trpíte celiakií, užívali jste antibiotika před tím, než se nemoc projevila? Co si o této teorii myslíte? Podělte se o své názory v komentářích pod článkem
2024 ELEMENT.CZ Všechna práva vyhrazena ELEMENT
